Jaroslav Novák – Braťka, kluk s kterým bych chtěl kamarádit

---

Jaroslav Novák – Braťka (✳ 31. 1. 1894 — † 14. 3. 1965)

Jaroslav Novák – Braťka, byl po celý svůj život věrný skautingu, jeho metodám a výchovným cílům. Dokázal, jako málokdo, tyto metody nejen výtečně uplatňovat, ale uměl přinášet prvky nové, neznámé a dosud nevyzkoušené, kterými obohatil jak český skauting, tak i mimoškolní výchovu mládeže (za mnohé jmenujme alespoň jeho metodiku zpracování dlouhodobých, úsekových her a dobrodružné, orientační hry ve městě).

O své poznatky, zkušenosti a nápady se poctivě dělil s celou československou skautskou obcí. Napsal stovky článků do skautských časopisů, vedl Lesní školy, přednášel na různých kursech pro vůdce oddílů atd. Literaturu pro mládež obohatil o více než desítku dobrodružných románů.

Nejprve se však narodil. Bylo to 31. ledna 1894 v Praze na Žižkově.

Jako osmnáctiletý se v roce 1912 přihlásil u profesora Svojsíka do jeho skautské líhně. O rok později již s A. B. Svojsíkem táboří na Sázavě a je zde jmenován skautským rádcem. Ale už v březnu roku 1913 kolem sebe soustřeďuje houf chlapců nadšených novým výchovným systémem – skautingem. To byl počátek jeho oddílu – pozdější slavné pražské vodní Pětky.

Členové Pětky byli po vzniku nové samostatné republiky, v roce 1918, dva měsíce ve službách Národního výboru nové republiky, za což byli vyznamenání svatojiřskou medailí „Za služby vlasti“.

Se skautingem aktivně prožil Jaroslav Novák jeho nejdelší a nepřerušené období. Jeho „Zlatý věk“. Byl jeho budovatelem a tvůrcem. Patřil k těm, kteří československému skautingu vtiskli jeho nezaměnitelný charakter a podobu.

Je prvním z našich skautských vůdců, který úspěšně experimentuje s jedinečným ‚vynálezem‘ skautingu – družinovým systémem.

Na letním táboře Pětky, v roce 1916, vymýšlí zkoušku „Tři orlí pera“, která se stává legendární a tento svůj styl si udržuje do dnešních dnů.

V Braťkových letních táborech se vystřídali tři generace chlapců. Měl odvážné a nevšední nápady pro jejich umísťování, od putovního tábora na Podkarpatské Rusi, kde jim zásoby a věci převážel huculský kůň, přes tábory u Staňkovského rybníka, putovní tábory po Lužnici a Vltavě, až k prázdninovým (několikatýdenním) plavbám na moři.

Články, metodické poznatky a návody začíná Jaroslav Novák psát do časopisu Junák již od jeho prvních čísel v roce 1915.

Z prostředí tábora, uskutečněného v roce 1916 pod Plešivcem, vznikla jeho kniha Statečná srdce, která má za sebou již šest vydání. V každém Novákově románu je realita života skautského oddílu, družiny, i jeho hrdinů příznačnou. A to nikoliv proto, že by autor vykazoval slabší fabulační schopnosti, než jeho spisovatelští kolegové, fantazie měl Jaroslav Novák na rozdávání. Bylo tomu tak jednoduše proto, že oddíl vedený stylem Jaroslava Nováka produkoval takové události a příběhy, že nebylo třeba si jiné, nové, nebo doplňující, vymýšlet. Obdobné to bylo i s osudy Novákových literárních hrdinů. Citlivě vnímal jejich problémy, mnohokrát je i výchovně usměrňoval, neboť šlo většinou o chlapce z jeho oddílu.

Ve dvacátých letech se stal hlavním redaktorem časopisu Skaut­‑Junák. V této funkci setrval [až na krátké období, kdy ho po revoluci v roce 1945 vystřídal asi na půl roku Jaroslav Foglar] až do února 1948.

V roce 1933 dochází v jeho skautském oddíle Pětce k „velkému třesku“. Ze suchozemského, nebo také ‚klusáckého‘ oddílu, se stává oddíl vodních skautů. To bylo jeho vůdci čtyřicet let. Tedy dost na to, aby si přidělával starosti, k těm co jistě měl, s přeměnou stylu oddílu. Takovým ovšem Jaroslav Novák vždycky byl a věk, jak ostatně ještě uvidíme, na tom nemohl nic změnit. Byl věčně hledajícím klukem s jedinečnou vlastností: pro své hledání dokázal nadchnout a získat jiné. Tohle ovšem každý kluk nedokáže.

Hned rok potom, co Novákova Pětka prodělala onen významný přerod, v létě 1934, uspořádal dosud nepřekonanou prázdninovou akci: Plavbu plachetnicí po Jaderském moři – velesen všech kluků s dobrodružnou krví.

Z této cesty vydává nejprve literárně zpracovaný deník s názvem Pod bílými plachtami a později román Mořská hvězda (v literární pozůstalosti je i rukopis druhého dílu Mořské hvězdy s názvem Po stopách Odysseových [1]).

Koncem třicátých let, těsně před tragickým závěrem republiky a zákazem skautingu nacisty, vychází Novákova nejznámější kniha Zelené jezero (vycházela také časopisecky ve Skautu­‑Junáku). Právě do tohoto románu je vkomponován námět dlouhodobé hry s romantickou legendou a silnými výchovnými prvky. Není mnoho skautských vůdců, ale i vedoucích jiných oddílů mládeže [kteří si dnes bez úsekových her nedovedou své tábory představit], co vědí o tom, že tuto metodu uvedl na náš trh právě Jaroslav Novák a že mu tehdy bylo 45 let. Opět se tedy ozvalo jeho nepokojné a nespokojené klukovství a touha prošlapávat nepoznané stezky. Ať už to bylo v uskutečňování námořních cest, ve vymýšlení her a nebo v porušování tradičních zvyků stavět skautské tábory do pravidelných tvarů.

Ještě před válkou jezdíval se svým oddílem tábořit na ostrov na Sečském jezeře.

V roce 1940, po zrušení skautingu německými okupanty, je Jaroslav Novák zatčen a na krátkou dobu uvězněn. Klubovna Pětky byla jako mnoho jiných skautských kluboven zapečetěna gestapem, ale Pětkaři z ní s velkým rizikem zachránili své kroniky a hlavně nejstarší skautskou vlajku z roku 1913. Založili odbojovou skupinu Zbojníci, která se stala jádrem slavné Zpravodajské brigády, která se v závěru 2. světové války rozrostla na 400 členů.

V květnových dnech roku 1945 už stojí Jaroslav Novák v čele skautského revolučního vedení. Hned po osvobození také obnovuje práci své vodní Pětky. Ta od roku 1913, kdy jím byla založena, do jara roku 1945, pozoruhodně zmohutněla. Vznikl z ní Pátý přístav vodních skautů sdružující devět oddílů a smečku vlčat.

Za svoji odbojovou činnost byla Pětka jako celek vyznamenána Junáckým křížem „Za vlast 1939–45“ a řada jejich jednotlivých členů dalšími vyznamenáními. Válečné zásluhy Pátého oddílu vodních skautů kladně ohodnotil i president Beneš. Jako výraz svého obdivu a úcty věnoval oddílu ostrov na jezeře Sečské přehrady.

Jaroslav Novák začíná opět pracovat jako tajemník Ústředí Junáka, který měl v té době 250 000 členů, a redaktor časopisu Junák. Ten se stal z předválečného měsíčníku s regionální působností týdeníkem a současně jedním z nejpopulárnějších časopisů pro mládež.

V této době také Jaroslav Novák zpracovává scénář k celovečernímu filmu se skautskou tematikou. Film se natáčí na tábořišti Pětky na Sečském jezeře a dostává název Na dobré stopě. Únorový puč v roce 1948 způsobuje, kromě mnohého jiného, že se film nesmí promítat. (V roce 1956, po obnovení skautské organizace v Polsku, byl film Na dobré stopě Čs. státním filmem do Polska prodán a tam byl promítán.)

Jaroslav Novák byl okamžitě, již 25. února 1948, zbaven místa šéfredaktora časopisu Junák. Rozhodl o tom tzv. Akční výbor Junáka, který rovněž v prosinci toho samého roku rozhodl o rozpuštění Pátého skautského oddílu pro jeho „reakční a zpátečnický“ styl práce a „pravicovost“ jeho vůdce.

V týdeníku Junák zůstal nedokončen Novákův román Hoši na řece, vycházející zde od roku 1947.

Přes tyto velmi nepříznivé okolnosti uspořádala Pětka v létě tohoto tragického roku plavbu po polských řekách až do Baltického moře. Plavili se na dvoustěžňové plachetnici nesoucí jméno jejich oddílu, kterou si na tuto cestu připravovali od léta roku 1945.

Co se však už Jaroslavu Novákovi nikdy nepodařilo uskutečnit byla jeho skautská cesta kolem světa. Měl pro ni vypracovaný podrobný plán a program. Podle toho s jakou vitalitou dokázal uskutečňovat své záměry nelze pochybovat o tom, že kdyby se do jeho připravované cesty kolem světa nepostavily události osmačtyřicátého roku a s ním i hranice z ostnatého drátu, kterým byla obehnána celá naše republika, uskutečnil by ji s nadšením a klukovským zápalem.

Pětka vyobcovaná ze skautské organizace, kterou od roku 1913 pomáhala vytvářet a které vtiskla v mnoha ohledech své rysy a ducha, pokračovala pod vedením svého kapitána Jaroslava Nováka dál ve své činnosti v pražském Yacht Clubu. Vede Pětku v nepředstavitelně těžkých a riskantních podmínkách. Odsouzen k tomu nést až do konce svého života nálepku nespolehlivé a pro režim podezřelé osoby, si tento „cejch“ ještě zvětšuje o možnost být každého dne zatčen pro vedení skautského oddílu.

Přes veškeré tyto potíže a nebezpečí vede svou Pětku až do prosince 1953. V mezičase uskutečňuje ‚Tábor nad vodopády‘, snad nejzálesáčtejší tábor o jakém jsem kdy slyšel. Pro pořádek připomínám jen padesát pět Novákových let, které měl v roce 1949, kdy jej vymyslel a se svými chlapci uskutečnil.

V prosinci roku 1953, pět let po únoru 1948, je Jaroslav Novák přinucen se svou manželkou opustit Prahu. Je mu přikázán pobyt v Úžíně u Ústí nad Labem.

Pracoval zde jako knihkupec a účetní. Záhy po svém příchodu na Ústecko založil podobný oddíl jaký zanechal v Praze. Filiálku Pětky. Pustil se do práce, kterou pochopí a ocení pouze ten, kdo něco podobného podstoupil. Jenomže Jaroslav Novák nemá v tom čase druhé poloviny padesátých let svých dávných osmnáct roků, kdy začínal se skautským oddílem u profesora Svojsíka. Když začal vytvářet vodácký oddíl z ústeckých chlapců bylo mu šedesát jedna let. Oddíl vedl celých deset let, až do své smrti dně 14. 3. 1965.

Po jeho odchodu z Prahy nastává pro Pětku jedno z nejpozoruhodnějších období její činnosti.

Za Jaroslava Nováka nastupují do vedení oddílu jeho odchovanci pamatující ještě skautskou minulost Pětky. Ti mladí mužové tehdy, každý s neprocvaknutou vstupenkou do kriminálu, prokázali Pětce neocenitelnou službu. Jejich zásluhou trvá tento nejstarší skautský oddíl dodnes. Ten pomyslný lístek do kriminálu nosili po kapsách, dnes to zní trochu nadneseně, ale bylo tomu tak, s vědomím, že konají dobrou a správnou věc.

Je nejen dojemné, ale stále i poučné číst Novákovy dopisy čerstvým kapitánům Pětky, které jim posílal ze svého vnuceného působiště. Jeho rozklady a poznámky k vedení oddílu, jeho zájem o každého chlapce, o to jak pracují posádky a jak by mohly pracovat ještě lépe, které můžeme v archivované korespondenci číst, mohou být stálým vzorem a zdrojem poučení a námětů.

Možná, že za pár let, až budou děti dnešních dětí číst Tábor nad vodopády a s ním i tento doslov [2], řeknou si: Proč to tomu hodnému panu Novákovi udělali, když vymýšlel takové bezvadné věci pro své kluky? Proč ho od nich vyhnali až do nějaké vzdálené tramtárie?

Odpověď zní: Právě proto, že uměl takové věci vymýšlet! Ti, co Jaroslava Nováka vyhnali pryč z Prahy od jeho zdroje živé vody, od Pětky a práce pro ni, nepotřebovali lidi, kteří dokázali myslet jinak než oni. Nesnášeli ty, kteří mohli založit genetický řetězec jiného vidění, myšlení a radostného, nezdolného chování. A Jaroslav Novák takové nebezpečí představoval. Proto musel, mimo jiné, odejít z Prahy od své Pětky.

Smeknout skautské klobouky a vodácké placky k uctění památky Jaroslava Nováka by bylo příliš málo za to, co nám zde zanechal. Přeříkejme si raději jeho životní zásadu:

»Naučme chlapce, aby se co nejdříve dokázali obejít bez nás.«

Přemýšlejme všichni o této větě. Potom ji uchopme jako štafetu.

---

Poznámky:
[1] Zmíněný rukopis vydalo knižně v roce 1996 nakladatelství Leprez, pozn. ed.
[2] Tento text vznikl v roce 1994 a představuje podstatnou část z doslovu napsaného bratrem Jiřím Zachariášem ke knize Tábor nad vodopády, pozn. ed.

---

Tábor nad vodopády

„… Rukopis Novákova románu ležel, přehlédneme­‑li dobu po kterou zabíral místo v zásuvce stolu samotného autora, více než dvě desetiletí v okresním archivu v Ústí nad Labem. Byl sem uložen, společně s ostatními archivními materiály Jaroslava Nováka, po smrti Novákovy ženy Vlasty počátkem sedmdesátých let. Hrozilo nebezpečí, že tato pozůstalost po jedinečné osobnosti československého skautingu, kterou Jaroslav Novák nepochybně byl, v níž bylo velké množství jak literárního, tak dokumentačního materiálu, zmizí zcela ze světa. Nestalo se tak a je to moc dobře. Pozůstalost Jaroslava Nováka čeká na své vytěžení ve prospěch současného skautingu. Věřím, že se tak stane a až se tak stane, bude, jak říká druhý autor tohoto románu Otto Janka – Ropim, trochu lépe na skautském světě.
Jaroslav Novák zpracovával román původně ve dvou mírně se lišících verzích. Druhá podoba zamyšleného románu nesla název Tomanova dolina. Jeho úmyslem nepochybně bylo vydat román už v první polovině šedesátých let, v období mírného společenskopolitického tání. Literární noviny přinesly, jako první, zprávu o románu Tábor nad vodopády už v roce 1965. Drobná zpráva z pera Ludvíka Vaculíka byla, bohužel, také tou, která současně oznamovala úmrtí Jaroslava Nováka.
Nedokončený román nebyl tehdejším Státním nakladatelstvím dětské knihy přijat. Navzdory tomu na něm Jaroslav Novák nepřestal pracovat. Svědčí o tom množství podob jednotlivých kapitol a ručně vepsávaných poznámek. Důkazy pilné autorské práce přináší i rozsáhlá korespondence s účastníky tohoto jedinečného prázdninového tábora, tehdy již ilegální vodní Pětky, kteří spolu s ním příhody Tábora nad vodopády prožívali. I na základě jejich postřehů, poznatků a deníkových zápisů doplňoval totiž Jaroslav Novák tento román. …“

Jiří Zachariáš – Pedro

Bibliografické údaje:
NOVÁK, Jaroslav a JANKA, Otto. Tábor nad vodopády. Ilustrace Marko ČERMÁK. Praha: Leprez, 1994. 166 stran. Knihy táborového ohně, svazek č. 8. ISBN 80-900821-9-X.

(Fotografická dokumentace, popisky a bibliografie: OPL – březen 2024)

---

⚜