Tragická postava československého skautingu

Josef Zikán – Bobr (✳ 1. 8. 1926 — † 14. 10. 1976)

Tehdy existovaly různé náhledy do jaké míry by obnovené skautské hnutí u nás bylo adaptabilní na stávající politický systém KSČ. V tomto bodu jsem se s Bobrem názorově rozcházel. Josef Zikán patřil mezi ty, kteří věřili, že je možné sloučit skautskou ideu s pokrokovými proudy v komunistickém hnutí. Ne každý s jeho pojetím souhlasil, ale za to každý měl a dodnes má stejný vztah k závěru jeho života.

Bezesporu byl velkou osobností junáckého hnutí, byl výborným diplomatem a organizátorem s širokým záběrem své aktivity. Jeho jméno a osobnost je právem nerozlučně spojena s obnovou junácké organizace v roce 1968 a s její činností až do opětovného rozpuštění v roce 1970. Patřil vlastně již ke střední generaci činovníků Junáka, ale jeho stáří zdaleka nedosáhlo oné hranice, která je udávána jako průměrný věk člověka. Bylo mu 50 let, když v podkroví svého domku ukončil dobrovolně život.

Se skautingem se seznámil již v dětství u Junáků volnosti v Praze na Smíchově. Když byl Junák nacisty zakázán, Josef, jako mnozí jiní provozoval skauting tajně, pod ochranou Klubu českých turistů (KČT). V té době našel kontakt k aktivnímu protinacistickému odboji, ale také ke komunistické straně. Z oddílu KČT organizoval spolehlivé spojky pro ilegální organizaci „Věrný pes“. V Květnové revoluci v roce 1945 se oddíly v KČT přejmenovaly na Revoluční oddíly Junáka a Josef Zikán byl později za svou odbojovou činnost vyznamenán Junáckým křížem „Za vlast 1939–45“. Vstoupil do KSČ a oženil se. Začátkem roku 1948 se jako komunista stal členem Akčního výboru Ústředí Junáka. V roce 1949 ukončuje činnost svého junáckého střediska „Slunce“ v Praze 2. Byl první, kdo v Praze na Žižkově, po slibu prvních pionýrů, jim slavnostně na krk vázal rudé šátky.

V roce 1965 trochu vystřízlivěl ze svých politických ideálů a stal se vedoucím Tábornického klubu Psohlavci. V prvních březnových dnech roku 1968 byl to však on a další vedoucí z řad pražských Psohlavců, kteří celé skautské jaro 1968 rozhýbali. Tehdy členové vedení Tábornického klubu Psohlavci v čele s Bobrem odmítli nabízenou spolupráci a dobře placená místa v aparátu ČSM. [1] Bobr vedl v těch rušných jarních dnech složitá jednání nejen s ČSM, ale i s bývalými členy náčelnictva Junáka, kteří – až na pár jedinců – měli obavy znovu začít s obnovou skautské organizace. Na popud Bobra byla otevřena Junácká informační služba pro nově vznikající oddíly. Psohlavci v čele s Bobrem byli také u zrodu svolání bývalých činovníků a junáků do sálu „Domoviny“ v Praze­‑Holešovicích.

V letech 1968–69 se Josef Zikán – Bobr stal předsedou pražské Svojsíkovy oblasti Junáka. Do činnosti obnovené skautské organizace se zapojili i skauti, bývalí muklové, političtí vězni komunistického režimu. Tehdy se od nich neozvalo žádné očekávané prohlášení či volání po pomstě a ani náznak nějakého vyřizování si, účtů. V tom byl jistě i důkaz velikosti té doby. Nikdo z těch po léta ponižovaných, se zničenou kariérou a existencí i zdravím se nestaral o ty, kteří toho byli příčinou. A možná, že to byla chyba. Ne v tom, že se neoplácelo stejným, to by z nás stejně nikdo nedokázal, ale že byli viníci z řad členů Junáka, kteří podporovali třídní boj komunistické strany ušetřeni hanby a veřejného pohrdání za své činy. Tak se mohli i nadále domýšlet, že každá lumpárna, každá zvůle i zvěrstva jsou provždy beztrestná.

Josef Zikán – Bobr začal pracovat jako placený redaktor v časopise Skaut­‑Junák. Po srpnové okupaci SSSR vojsky Varšavské smlouvy se dostala do vedení KSČ a našeho státu jiná, garnitura komunistů s generálním tajemníkem strany, Gustavem Husákem. Začaly čistky v KSČ. V roce 1969 byl Bobr vyloučen z KSČ. V dalším roce s ním nakladatelství Mladá fronta rozvázalo pracovní poměr. Až do konce svého života nemohl získat zaměstnání ve svém oboru. Aby se uživil pracoval příležitostně jako brigádník v lese nebo jako překladatel z polštiny a němčiny, stavěl loutky, které pak prodával do bazaru a loutkových divadel. Mezi tím se v denním tisku a v rozhlase vedla kampaň pod názvem „Kam chtěli zavést mladé“. Josef Zikán, Průcha a Chýský byli označeni za rozbíječe jednoty československé mládeže. Všechny tyto události měly značně neblahý vliv i na rodinné poměry Josefa Zikána. Ve své rodině nenašel v té době klidné a chápající zázemí. Odstěhoval se od manželky do domku Na Farkáně v Praze­‑Jinonicích, který získal do svých rodičů.

Po rozpuštění Junáka v roce 1970 byli mnozí jeho činovníci lákaní do nové organizace PO SSM. [2] Jiným byla práce s mládeží a dětmi znemožněna. Nakonec, po dlouhém čase váhání a rozpaků začala dělat uzávěrku případu obnovení činnosti Junáka Státní bezpečnost. Tento případ byl totiž již v roce 1968 něčím, co pravověrným soudruhům vyrazilo dech. Skautské hnuti, které mělo být dávno nejen pohřbeno, ale i vymazáno z paměti naší společnosti se znovu a nenadále vynořilo po dvaceti letech a přes noc vydupalo ze země desetitisíce přívrženců. Byla to především mládež a děti, kteří znaly skauting jen z doslechu. Navíc byly vyzbrojeni nadšenou a nezištnou obětavostí, na jakou už nikdo ani nevěřil a kterou profi‑soudruzi znali už jen z legend komunistického dávnověku.

Státní bezpečnost v roce 1974 zahájila celostátní akci „Lilie“ a jako mnozí činovníci rozpuštěného Junáka byl i Josef Zikán pod dohledem Státní bezpečnosti. Začaly i výslechy mnohých činovníků. To, co jinde se s odporem nazývá udavačství, špiclování, denunciací, nazývala Státní bezpečnost podle svých tradic spoluprací, případně občanskou povinností. Domněnka, že špiclové, donašeči, informátoři a tajní agenti jsou verbováni převážně z řad přesvědčených komunistů nebo sympatizantů byla značně rozšířeným omylem. Strach, kterým se dá člověk přitlačit do kouta, byl spolehlivější, než proměnlivé politické přesvědčení jedinců. Proto byli Bezpečností vybíráni k zpracování i rozhodní a známi odpůrci s největší důvěrou ve svých kruzích a jejich nechuť či ochota ke spolupráci nebyla vůbec brána v potaz. Ti, co podlehli vydírání a upsali svou duši, jsou snad ti nejuboženější z ubohých. Za odpornou cenu udrželi si svou existenci, kariéru a dobrá místo v zaměstnání, děti mohli dále studovat a jejich rodina mohla bez překážek i nadále klidně žít a pracovat. Ale sebepohrdání jim bralo radost z té hořké svobody.

Také Bobr začal být zván k výslechům na Státní bezpečnost. Také na něm chtěli spolupráci, konfidentství. Zajímali se jak a kdo financoval skautskou činnost od roku 1963. Požadovali jména a charakteristiky vedoucích ilegálních skautských oddílů. Pátralo se po jejich vzájemném, ale i zahraničním spojeni. Domáhali se informací na různé činovníky rozpuštěného Junáka a chtěli vědět, zda a kde vedou mládež a děti.

Bobr byl častými výslechy vydírán, zastrašován, bylo mu vyhrožováno vězením. Byla jen jedna obrana, všechno riskovat a být připraven vzdát se všeho – tj. slušné existence, rodiny, osobní svobody! Co ale pak ještě z lidského života zbývá? Bobr odmítl lákavé nabídky Bezpečnosti slibované za spolupráci. Odmítl i hrdost politického vězně, když mu hrozili kriminálem. Zdálo se mu, že jediným čestným východiskem zůstává vzít si sám život. A k tomuto řešeni byl Josef Zikán – Bobr Státní bezpečností uštván. Bobr nebyl nějaký psychicky labilní člověk. Nevydržel ale mnoha měsíční nátlak, psychický teror a neustálé vyšetřováni. Života se dobrovolně zbavil, jak bylo výše řečeno, ve svém posledním bydlišti Na Farkáně v Praze­‑Jinonicích. Stalo se tak 14. října 1976.

S malou skupinkou junáckých činovníků, kde byl i náčelník Junáka Rudolf Plajner, jsme v obřadní síni motolského krematoria vzdali Bobrovi poslední poctu. Zasloužil si ji. Věřím, že my, kteří, jsme Bobra znali z dobré i špatně stránky, na něho a na okolnosti jeho smrti nikdy nezapomeneme.

---

Poznámky:
[1] Zkratka znamená Československý svaz mládeže, předchůdce Socialistického svazu mládeže, pozn. aut.
[2] Zkratka znamená Pionýrská organizace Socialistického svazu mládeže, pozn. aut.

---

(Fotografická dokumentace a popisky: OPL – červen 2022)

---

≈ převzato z bývalého webového serveru ČINu ≈