Parta Tondy Plíhala v dušičkovém čase

Neradostné povídání o tom, kam to může dotáhnout zloba a nenávist vyznavačů žlutých kvítků!!

Začátkem osmdesátých let jsem zažil rozprodávání sedmistránkového Stručného obsahu románu Tajemství Velkého Vonta. Sběratelům byl prodáván za tisícovku. A oni ho kupovali. Deset tisíc stál román celý. Oxeroxovaný z jednoho z Foglarových strojopisů. Tuhle živnost si zařídil jistý muž těžící z dlouholetého přátelství s autorem románu. Samozřejmě, že bez jeho vědomí a souhlasu. Bylo to v době vrcholné normalizace, kdy se možnost vydání třetí stínadelské knihy ztrácela v beznadějně hustých mlhách totality. Kulturní politika tehdejšího komunistického režimu odmítala jak Foglara starého tak i jeho práci nejnovější – Tajemství Velkého Vonta. To jen zvyšovalo hlad jeho vyznavačů po nové knize o níž se mezi nimi dobře vědělo. Zájem o román Tajemství Velkého Vonta byl tedy značný. Právě na touze sběratelů mít z nové Foglarovky alespoň něco, zlomek, procento, byl nestoudný obchod spisovatelova dlouholetého přítele založen.

Vzpomínám si na Jestřábovo hořké zklamání, když se tenhle vypečený podnik provalil. „Pamatuješ se“, povídal mi otřesen zjištěním kdo vlastně s jeho prací kšeftoval, „na kapitolu z knihy Když duben přichází? Tu o puklém srdci. Srdce se nemohlo smířit se zradou přátelství.“

Dále v této trapné spojitosti vidím jiného fanatického Foglarova příznivce, jemuž se do jeho hledáčku dostala letitá smaltovaná cedulka s nápisem: Chlapecké sdružení Hoši od Bobří řeky. Dopadli jsme jej u dveří oddílové klubovny z níž tabulku páčil. Se šroubovákem v ruce, studem zrudlý až k ponožkám, vyběhl beze slova ze dvora, kde se klubovna nacházela, do tmy ulice. Museli jsme napříště cedulku lépe zabezpečit. Bylo jasné, že postoupila do první sběratelské ligy.

Dodnes utajeným zůstal (zůstali) velmi kuriózní foglarovský fanoušek, který z oddílového tábořiště Lavór, na konci Prokopského údolí, odnesl nebo spíše odvezl obrovský hladký kámen, jemuž patřilo v historii Dvojky významné místo. Jaroslav Foglar na něm sedával v době letních táborů na Zelené říčce pod Kriváněm. Sloužil mu jako křeslo na němž psal kroniku, dopisy, vyřizoval táborové účetnictví. Zejména však, sedíc na něm, jak už bylo zmíněno, zapisoval slavnostně do táborové matriky jména chlapců, kteří s oddílem nově tábořili a přiděloval jim oddílová čísla. Tomu velkému oblázku (spíše „oblazu“) se říkalo, Kerkův kámen. Koncem čtyřicátých let byl na Zelené říčce pracně vydobyt z pod rohového kůlku stanové podsady mladého muže jménem Aleš Jech, přezdívkou Kerk. Brzy potom, co Dvojka, po roce 1992, přišla o své nádherné tábořiště u Zelené říčky, byl Kerkův kámen dopraven, za dobrodružných okolností, ze Slovenska do Prokopského údolí. Ideový smysl transportu Kerkova kamene – a jeho únosu z pod Vysokých Tater do Čech – byl v tom, že na něm, už v Prokopském údolí, měl Jaroslav Foglar každoročně zapisovat do „táborových lejster“ nové Dvojkaře. Jaroslav Foglar v té době už oddíl nevedl. Dvojka však trvala a žila dál. Také ve svých zvycích a tradicích. Na těch velmi lpěla. „Zapisování“ na Kerkově kameni mělo být jednou ze spojnic oddílu ze svým vůdcem, v té době již sužovaným nemocí a stářím.

Jaroslav Foglar na Kerkův kámen zasedl pouze jedinkrát a to bezprostředně potom, co byl do Lavóru přepraven po své napínavé cestě ze Slovenska. Pak stačil jeden, dva krátké článečky v novinách, v nichž byla tahle foglarovská zajímavost popsána, a Kerkův kámen se z Prokopského údolí ztratil.

Ke krádeži deníku z Foglarova útlého dětství došlo v roce 1997. Byl jedním z mnoha exponátů výstavy Po stopách Rychlých šípů, uspořádané k Foglarovým devadesátinám v pražském městském muzeu. Pachatelé si patrně slibovali, že vedle nepochybné sběratelské jedinečnosti, získají deníkem tajené informace o legendárním klubu Rychlé šípy, Stínadlech a organizaci Vontů. Tahle krádež, dodnes rovněž neobjasněná a jistě zavrženíhodná, byla však alespoň akcí při níž pachatelé museli prokázat nepochybnou odvahu (v případě zcizení Kerkova kamene zase začnou sílu). I když odvahu velmi drzou. Ukradli deník a snad ještě jiné věci (ježka v kleci?) za plného provozu výstavy, kdy jim hrozilo velké nebezpečí, že jejich činnost neunikne pozornosti návštěvníků a nebo strážců.

To k čemu však došlo před letošními Dušičkami nesnese srovnání s žádným z výše popsaných „sběratelských“ příběhů. Soudím ostatně, že o sběratelskou vášeň tentokrát vůbec nešlo. Jednomu případu se svou surovostí však přeci jen trochu podobá. To když starého a nepříliš pohyblivého Jaroslava Foglara přepadli, začátkem devadesátých let, u něho v bytě dva výrostci, vydávající se za jeho čtenáře. Násilím jej tenkrát přinutili vydat jim své vkladní knížky.

Letos na jaře dostal hrob Jaroslava Foglara na pražském Vinohradském hřbitově, nebývalou ozdobu. Byl na něj umístěn, ve velkém keramickém květináči, stromek Ginkga. Tento kultovní strom jedné stínadelské party, popularizovaný romány o Rychlých šípech, nyní ovšem ve zdrobnělé podobě, vybral a věnoval pro Foglarův hrob pan Dr. Václav Větvička, ředitel botanické zahrady. Ginkgo na hrob instalovala trojice Foglarových přátel. Obavu z útoku „sběratelů“ na Ginkgo, která byla po smutných zkušenostech vzpomínána a vyslovena, rozptylovala nezpochybnitelná pietnost místa. Hřbitov, místo smutku a pokory, bylo namítáno, musí zchladit i největší sběratelskou touhu. Zde, před spisovatelovým hrobem musí zůstat v respektu stát i ten, nebo ti, který či kteří z máločeho respekt má, případně mají. Takový byl jarní předpoklad. Vydržel až do podzimu. Právě do Dušiček. Potom někdo ten jak dětský prst tenký kmínek stromku, který měl už podzimem žlutě vybarvené listy, prostě uřízl nebo ustřihl. Až těsně u hlíny květináče, z něhož na desku hrobu spadaly drobné žluté kvítky Mochny husí – odznaku Vontů a Foglarovy Armády vzorných.

Tohle nemohl udělat „sběratel“, ať už si o nich myslím co chci, nebo nějaký infantilní „foglarčík“. Toto je dílo buď nějaké psychicky narušené osoby, zlostné a závistivé, která se i po Foglarově smrti mstí za domnělé příkoří, které na ni bylo spisovatelem spácháno a nebo jde o hnusný projev zákopové války, táhnoucí se už několik let foglarovskou obcí. Jádrem války jsou procenta sympatií a přátelství, která Jaroslav Foglar věnoval za svého života tomu či onomu představiteli postojových skupin uvnitř společenství. Problém, jinak směšně nicotný, se dramaticky zradikalizoval v době po Foglarově úmrtí a kolem sporů o jeho dědictví. Obec dospělých foglarovců (chválabohu že nikoliv dětí a mládeže), ač je to těžko k pochopení, se tedy rozděluje na více a méně zasloužilé. Na ty kteří vysílají do okolí signály o přátelství a velké náklonnosti Jaroslava Foglara k ním a o tom jak mohla být tato přízeň ještě větší, nebýt podlosti jiných „foglarovců“, kteří je u Mistra a Otce očernili a sami se k němu vloudili, těsně přimkli a našeptávali mu samé zlobné informace. Předvádějí své sbírky foglarovských pokladů a spolu s nimi vyprávějí, zpočátku nadšeným a uneseným posluchačům, o svých nesmrtelných zásluhách na propagaci a popularizaci Foglarova díla. V jejich podání má četba Rychlých šípů a dalších foglarových knih v minulém režimu nádech odbojové činnosti. Oni se pokládají za hrdiny tohoto „odbojového“ hnutí a své služné zásluhy dávají nejen hlasitě najevo, ale ještě si za to zdobí prsa pitoreskními medailemi.

Ti tři muži, kteří přinesli na Foglarův hrob stromek Ginkga, nepatří zrovna k těm, kteří by uraženým, zneuznaným a zasloužilým týpkům z početné osady příznivců Jaroslava Foglara tleskali či jim obdivně pochlebovali. Nikdy se naopak netajili svým kritickým stanoviskem k podobným projevům. Možná že právě tahle okolnost stála stromeček Ginkga život. Skončil mu totiž ve chvíli, kdy ve známost vešla informace o tom, kdo jej na hrob umístil.

V každém případě však přišlo Ginkgo na Foglarově hrobě o život se zloby a závisti, nikoliv se sběratelské chtivosti, jako tomu bylo za okolností výše popsaných. Ten kdo Ginkgo zničil vycházel z receptu dobře zabydleného v českém prostoru – proč se snažit mít místo jedné kozy, kterou má soused, kozy dvě, když je možné mu tu jeho podříznout.

---

≈ převzato z bývalého webového serveru ČINu ≈