Můj první skautský rok

Před koncem války

Na tu dobu těsně před koncem války a po osvobození se pamatuji velice dobře. Jen nevím, jestli svůj první skautský rok dokáži popsat dost zajímavě. Tím spíš, že ta pravá skautská přátelství jsem poznal spíš až později, v roverském věku. Ale bez prvních krůčků v poválečném Junáku by možná ani nepřišla ta velká, vlastně celoživotní skautská dobrodružství.

Mezi skauty – v té době ukryté pod střechou Klubu českých turistů – jsem se dostal ještě za protektorátu, před koncem druhé světové války. Bylo to v dubnu 1945. S dobrým kamarádem Pavlem Tůmou jsme v pražských Nuslích nakoukli přes plot hřiště u sokolovny. Už za první republiky jej využívala dělnická tělocvičná jednota. V to jarní odpoledne dováděla na hřišti skupina přibližně našich vrstevníků. Dodali jsme si odvahy a zamířili k nim.

Víc než hry a soutěže na hřišti nás ale nakonec zaujala výzdoba jejich klubovny v sokolovně. Kluci tam měli ve vitríně malý model táborové podkovy se stany na podsadách. Ve středu tábořiště – připevněná snad na špejli – vlála miniaturní československá vlajka! Všichni jsme sice cítili, že konec války si blíží, přesto u nás stále ještě vládli okupanti. A tak ta vlaječka na malém stožáru, to byl dotyk svobody na srdíčku.

Tak jsem se ocitl v 16. vodním oddíle. Hned po osvobození jsme od vůdce dostali štítek z nápisem Junák, a hrdě si jej přišili na košile nebo kabátky. Já tehdy dostal od strýce, který za protektorátu uprchl do Anglie, vojenskou bundu – battledress, takže to byl vlastně můj první skautský kroj.

Oddíl se hned zapojil do služby osvobozené vlasti. V budově magistrátu jsme návštěvám otevírali dveře, nebo po Praze roznášeli zásilky. Až později, kdy už jsem více poznal se skautskou historií, jsem si uvědomil, že naše služba v květnu 1945 byla v lecčem podobná Poště českých skautů po vzniku republiky v roce 1918…

Letní tábor: drsná zkušenost

Hned 1. července se vodní Šestnáctka vypravila na tábor v Orlických horách, nedaleko vesnice Kunvald. Na svůj první skautský tábor jsem se těšil, měli jsme velké stany na vysokých, snad dvoumetrových podsadách. Uvnitř byla tři patrová lůžka, ve stanu nás tak bylo šest. Tábor však byl pro nováčka hodně drsnou zkouškou. Celé dny pršelo, bylo chladno. Hlavně jsme ale neměli co jíst. Potraviny v obchodě byly jen na lístky, a jídlo se tak muselo shánět po okolí u sedláků. Místní však často nechtěli nic prodávat, sami neměli nazbyt.

Krátce po válce se po horách také potloukaly různé skupiny ozbrojenců. Museli jsme proto pečlivě držet noční hlídky, vždy vedoucí a jeden skaut. Tábor měl trvat snad pět či čest týdnů. Po čtrnácti dnech, když byli na návštěvu pozváni rodiče, se moje maminka ale úplně zděsila, za jakých náročných podmínek táboříme – a hned mě vzala sebou domů!

Po prázdninách jsem v oddíle pokračoval, ale mezi vodáky mě to moc nesedělo. Ještě jsem neuměl plavat a klubovna byla daleko od domova, až na Smíchově ve vodárenské věži u Jiráskova mostu. Na schůzky jsem jezdil tramvají přes půl hodiny a tak jsem v Šestnáctce po měsíci či dvou skončil.

Ke Svobodné Šestačtyřicítce

Na podzim jsem však naštěstí v Nuslích objevil jiný oddíl. Byla to chlapecká Třiatřicítka, která měla nádhernou klubovnu s volejbalovým hřištěm. Dnešními měřítky byl oddíl spíš už střediskem. Měl čtyři družstva po 25 členech a ti byli rozděleni do čtyř čet.

Ve Třiatřicítce jsem tak završil svůj první skautský rok. Byl jsem v družstvu Havranů a absolvoval dva letní tábory v jižních Čechách.

To už se ale pomalu měnily společenské poměry a po únoru 1948 ztratil Junák svou samostatnost. Dostal ze do područí Svazu mládeže a v politickém zákulisí se už připravoval vznik jednotné dětské organizace. Svazáci už tehdy pro budoucí pionýry připravovali převzetí skautského majetku. I v naší klubovně probíhala inventura vybavení, přesto se mi podařilo ukrýt skautskou kroniku a vlajku, které by tak možná skončily kdesi na skládce.

Se změnou režimu se řada oddílů rozešla. Pro jiné už v Junáku ovládaném svazáky nebylo místo. V roce 1949 tak byl z Junáka vyloučen i nejstarší český skautský oddíl – Dvojka Jaroslava Foglara. My, kteří jsme však chtěli ve skautingu pokračovat, jsme si dokázali vytvářet nové party. Tak jsem si i já našel kamarády ze 46. oddílu vedeného Mirkem „Danny“ Perglerem. Zradou a zbabělostí jednoho z členů však byla původní Šestačtyřicítce v roce 1949 znemožněna registrace v Junáku. Oddíl se však nerozpadl a vznikl nový s názvem Svobodná Šestačtyřicítka.

Tak začala psát moje další – a vlastně už celoživotní – skautská kapitola. Přeskupený oddíl se ukryl pod křídla Sokola Nusle, měli bohatou celoroční tábornickou činnost i tábory. Já převzal v oddíle vlčata a na práci s nimi dodnes s radostí vzpomínám. Přežili jsme i všechny útrapy. I když nás Státní bezpečnost sledovala jako ilegální skautský oddíl a Danny Pergler byl dokonce zatčen a uvězněn. Už v roverském období nás také postihla tragédie, kdy se na výpravě zřítil z vysokého skalního ostrohu nad Štěchovicemi jeden z našich členů – student medicíny, a na následky zranění zemřel.

V době „pražského jara“ jsme pomáhali s obnovou Junáka a přihlásili se i k uspořádání vzkříšeného Svojíkova závodu. Tehdy naši aktivitu ocenil i náčelník Rudolf Plajner. Stejně tak jsme byli u třetí obnovy skautingu po roce 1989.

Svobodná Šestačtyřicítka přetrvala dodnes. Stále se scházíme jako 46. klub oldskautů ze střediska Dvojka v Praze. Jak nám věk a zdraví dovolí, vyrážíme i do přírody. Ale to by už bylo jiné vyprávění…

✶ ✶ ✶

Adolf Socher – Dolfi

Jako dvanáctiletý se v dubnu 1945 seznámil se skauty z pražských Nuslí a stal se členem 16. vodáckého oddílu. Už od podzimu přešel do 33. chlapeckého oddílu, v němž završil svůj první skautský rok a prožil dva tábory. Celoživotní skautská přátelství ale našel i v době, kdy se nad skautingem u nás začalo smrákat. Stal se členem 46. oddílu, který se po roce 1948 nechtěl smířit se ztrátou svobody, a její přívlastek si vetknul i do názvu – Svobodná Šestačtyřicítka. Parta věrných setrvala po bezmála tří čtvrtě století. Je činná dodnes jako klub OS. V uplynulých 25 letech byl bratr Dolfi, který v neděli 12. března oslaví úctyhodné devadesátiny, také obětavým správcem klubovny Okresní rady Junáka Prahy 2.

---

Příběh vychází z rozhovorů, které s br. Dolfim vedl Slavomil Janov – Nashville a byl napsán pro SKAUTSKÝ SVĚT — magazín pro skauty a jejich příznivce, v jehož letošním únorovém čísle (roč. 61 / č. 3) byl ve zkrácené podobě otištěn.

⚜